Hormonální profil
4. února 2010 v 13:12 | jalo
Tak jsem minulý týden byla na odběru krve na hormonální profil. Manžela jsem vytáhla na spermiogram - postavil se k tomu jako profesionál. Bez řečí naplnil kelímek a ještě to tam hrdě odvezl.
A včera jsem volala doktorovi pro výsledky - takže spermio absolutně v pořádku! U mě zvýšený prolaktin, prý to může být ze stresu, takže musím jít ještě na jeden kontrolní odběr. Uvidíme, když tak se to dá spravit nějakými léky.
Sarapis
3. ledna 2010 v 13:30 | jalo
Začala jsem brát Sarapis, uvidíme, co to udělá. Třeba to něčemu pomůže. Chci jeho účinek kontrolovat měřením BT, ale zatím jsem nebyla ani jednou schopná vzbudit se tak, abych mohla měřit.
Návštěva dr.
3. prosince 2009 v 20:13 | jalo
Po beznadějně nepřehledném cyklu, kde bazální teplota skákala sem a tam, jsem se objednala k doktorovi, aby se náš problém s neplodností začal konečně řešit.
Takže mám pro manžela žádanku na spermiogram a pro mě hormonální profil. Byli bychom rádi, kdyby se našla příčina v něčem takovém... Prostě ten pocit, že je v něčem problém a my nevíme, kde. Nemáme to jak řešit. Nevíme, s čím počítat do budoucna...
Proč všichni kolem zapadnou na první šoupnutí? Co je špatně?
Naše první miminko
16. listopadu 2009 v 19:59 | jalo
Když už jsem se vzdala prakticky veškeré naděje a řekla jsem si, že když to nevyjde tenhle měsíc, tak se objednám k zubaři:) a když ten další, tak k doktorovi. Protože mě čekaly ve škole docela náročné zkoušky, tak by mi tentokrát ani nevadilo, kdyby to nevyšlo. Ono to ale vyšlo!
Nejprve jsem začala špinit, tak už jsem se s miminkem v duchu rozloučila. Špinění ale přestalo a mrška nepřicházela a nepřicházela... tak jsem si po třech dnech udělala test ---- a byly tam! Byla jsem moc ráda, zároveň jsem si myšlenku na dítě moc nepřipouštěla. Vše bylo tak v začátku.
Po týdnu jsem se objednala k dr. a další týden jsem tam měla jít. Sestřička mi moc gratulovala, tak jsem se konečně začala těšit a koupila si své první těhotenské kalhoty.
Den před tím, než jsem měla na gyndu jít, jsem ale začala špinit. Vyplašilo mě to, ale řekla jsem si, že už ten jeden den počkám a nepojedu na pohotovost. Pan doktor další den řekl, že je miminko menší, než by mělo být, ale že to nemusí nic znamenat. Pokud je vše v pořádku, nemělo by špinění vadit, v opačném případě je zárodek špatně geneticky založen a příroda sama ví nejlíp, co dělá.
Odpoledne jsem začala krvácet a pochopila jsem, že miminko s námi chtělo být jen právě těch 14 dní. Zbyl mi smutek a prázdnota. Pro mě to nebyl shluk buněk, v mých představách to bylo miminko, které jsem chtěla vozit v kočárku, udělat mu křtiny, hrát si s ním...to všechno. Nezbylo z toho nic. Naše miminko je naše hvězdička, náš andílek, který se na nás dívá z nebe, který nás chrání. A i když je mi po něm smutno, Bůh ho chtěl mít u sebe už takhle brzy. Koneckonců nikde by mu nebylo líp, jako je mu tam a určitě tam na nás počká. (A třeba někdy pošle i sourozence).
Napsala jsem mamce, co se stalo. Hned mi volala a chtěla, abych byla v nemocnici. Proč ale? Další den se mě dokonce ptala, jestli jsem opravdu byla těhotná...Ne, v očích jiných asi nemám na miminko nárok a řeči jako "tak končí každé třetí těhotenství" mi opravdu veselou náladu nepřinesou. Následující týden mi bylo špatně psychicky i fyzicky.
Mezitím si švagrová s bratrem nešťastně stěžovali na život s malým dítětem, byli nevyspalí, z legrace nabízeli, že nám malého prodají (- kdyby věděli...). Švagrová dávala úžasné rady: "s dítětem si to ještě rozmyslete!". Ale my nemáme moc na výběr, víš? A věř, že bychom měnili moc rádi.
Trochu historie- bydlení ve vlastním
16. listopadu 2009 v 19:37 | jalo
Když jsme dostali konečně klíčky od nového bytu, byli jsme přešťastní. Byli jsme tak šťastní, že jsem tam pak přespávali na matracích bez jakéhokoliv jiného nábytku. Úžasný pocit to byl...
Strávili jsme ve vlastním první Vánoce, první nemoce...s velkou slávou jsme si zařídili kuchyň a všechno ostatní. Už je to naše, už máme domov.
Naše snažení o miminko jsme ani na chvilku nepřerušili, ale pořád se nedařilo...Nedaří se ještě ani teď, vážně nevím, co děláme špatně.
V únoru jsem prvně vyzkoušela ovulační testy, ale opět nic. Začala jsem pít kontryhel, drmek, různé směsi bylinkových čajů. A výsledek?
Tenhle je nejlepší:
Čaj na úpravu cyklu
100 gr. Třezalky
100 kopřivy
100 Kontryhelu
50 gr květu hluchavky
30 gr řebříčku
30 gr květu měsíčku
Pije se 3x denně šálek. Na 2dcl vody 1 lžička směsi.
Nepije se v době menstruace.
Trochu historie- po svatbě
13. listopadu 2009 v 11:25 | jalo
Když jsme oznámili termín svatby, oznámil bratr se švagrovou, že se zasnoubili. A termín svatby samozřejmě. Možná jsem se těšila, že svatba bude moje věc, že si ji krásně naplánuji. Švagrová mi nikdy nezapomněla říct, jak to ONI budou mít. Obavy, že naše dvě svatby budou příbuzní srovnávat, nebyly moc příjemné. Ale v těchto sourozeneckých vztazích bylo později ještě hůř.
Protože náš byt nebyl ještě dostavený (- stěhovali jsme se až rok po svatbě), bylo naše bydlení vyřešeno tak, že jsme zpočátku obývali dva pokoje v bytě, který měl po našem odstěhování patřit bratrovi a švagrové. Klasické spolubydlení.
Všechno bylo v pořádku až do doby jejich svatby, která nás mimochodem překvapila úžasným ubytováním v průchozím pokoji s rodiči ve vedlejší místnosti. Když se švagrová nastěhovala definitivně do bytu, klasické spolubydlení vzalo za své. Začali se v bytě chovat, jako by byl jejich celý - z kuchyně zmizelo společné nádobí, společné prostory byly zařizovány novým (jejich) nábytkem. Společné prostory se staly tímto definitivním vlastnictvím a my ztratili to čemu se do té doby dalo říkat s trochou nadsázky domov. Možná by naše vztahy byly teď lepší, kdybychom si už tehdy stanovili pravidla společného bydllení.
Mezitím se mi povedlo přesvědčit manžela a začali jsme se snažit o miminko. Nedařilo se. Nedařilo se první měsíc, druhý, třetí...
Bratr se švagrovou oznámili, že čekají miminko. Začalo být více než zřetelné to, že jsme v bytě (- který je ale majetkem rodičů, takže mám na něj nárok stejný jako bratr) navíc. Všichni se ptali, kdy už se budeme stěhovat. Náš byt ale nebyl. Byly za to pocity nespravedlnosti osudu k nám - oni mají byt, dítě, mají všechno, všechno se jim daří... Slova švagrové, že "aspoň v něčem jsme vás předběhli". Ale my nezávodíme, nechceme závodit. Chceme si žít sami nezávislým a spokojeným životem. Proč slýcháme ode všech jen o bratrovi, všichni se na něj ptají? Proč se nikdo nezeptá, jak se máme my? Nemáme dítě, tak jsme asi bezcenní.
O mně a o nás
11. listopadu 2009 v 20:31 | jalo
Tenhle blog píšu o mně a pro sebe a bude o nás. O mně a mém manželovi a o našem čekání na něco/někoho co možná nikdy nepřijde.
Bude to blog o lidech, kteří nás obklopují, ale nechápou... O těch, kteří si myslí, že mé pocity jsou přehnané a nenormální, a o těch, kteří svým chováním nevědomky zraňují.
Je to blog o touze po dítěti, o našem snažení, o všem co prožíváme. Tak ráda bych tu zažila ten šťastný konec, ale už se v něj neodvažuji doufat.
